legenda o vzniku Mydlovaru

 V dávných a dnes již zapomenutých dobách, kdy takřka území celé Evropy pokrývaly husté a neproniknutelné lesy jež teprve Gaius Iulius Caesar pojmenoval ve svých „Zápiscích z války Galské“ jako Hercinský les a kdy ještě ani praděd praděda krále Artuše nespatřil světlo světa, a ani kněžna Libuše ještě nevyslovila své slavné proroctví, se v oblasti dnešního Polabí mezi obcí Hradištko na levém břehu Labe a obcí Kostomlaty stojící na jeho pravém břehu nalézala stará keltská osada Mydlovary. Svůj název osada získala od kvetoucího řemesla mydlářů vyrábějících v keltských zemích z rohovin zvířat, které v hojné míře žili v hustých lesích, tmavé mýdlo. Toto mýdlo pak keltští osadníci směňovali spolu s ulovenou zvěří, kůží a rybami s obchodníky z jižních zemí za víno, látky a koření. Mýdlo bylo vyráběné tradičními starověkými způsoby, které si dědové dědů, kteří do dnešní Evropy před tisíciletími přišli s sebou jako tajný recept přinesli. Do mýdla pak zruční řemeslníci přidávali příměsi vonných bylin a přídavky vyrobené z rostlinných olejů. Není tedy divu, že mýdlo bylo žádáno nejenom v keltských zemích, ale i v krajích jižních národů stavitelů pyramid a fénických obchodníků.

 Zvířata, ze kterých se rohovina jako základní produkt pro výrobu mýdla získávala, bylo však nutné nejprve vystopovat a posléze umně ulovit do pastí nebo přímo v lese zabít. Takovýto lov býval velmi nebezpečný a nejeden chrabrý rek v boji s ohromných divočákem s kly ostrými jako nejostřejší nůž nebo mohutným lesním jelenem ztratil předčasně svůj mladý život. Také mohutný a samotářský, věčně hněvivý tur s ohromnými špičatými rohy, který se rád v hustém zákoutí řeky Albis povaloval a spásal bujnou vegetaci, nebo se zde před přírodními živly schovával, byl protivníkem nadmíru udatným a nebezpečným. Však ulovení některého z těchto skutečných vládců divokého a nespoutaného lesa bylo zdrojem nejenom cenné suroviny na výrobu mýdla, ale i chutného masa a co bylo pro lovce snad nejdůležitější, vždy takovýto úlovek byl pro lovce i jeho obdivovatele a obdivovatelky důkazem jeho statečnosti a síly. A tak tomu bylo i v osadě Mydlovary kde žil mladý lovec Herylyx, syn náčelníka osady a místního kmenového knížete, slavného válečníka Deutomagoterixe a synovec proslulého druida Iskollateurodomea.Ještě dnes lze nejenom spatřit, ale dokonce se i dotknout menhiru, který stojí již věky věků na levém břehu Labe. Tento kámen je svědectvím doby o které se v knihách nepíše a jejíž odkaz žije jen v dochovaných legendách a bájích.

 Od posledního svátku Beltine již dvakrát přišel úplněk a veškerá vegetace v lese, na lukách i v okolí řeky získala na síle a barevnosti, zvěř v lesích vyvedla své mladé a lovec Herylyx se vydal se svým oštěpem do hustých mydlovarských hvozdů. Lov byl nejslibnější až ve druhé polovině noci kdy zvířata již nebyla tak opatrná a ostražitá jako v  době smrákání a nastupující tmy. Oči Herylyxe si brzy přivykly na hustou tmu chabě ozařovanou jen slabým svitem luny a odleskem nekonečného počtu hvězd na letní obloze. Okolí osady Mydlovary bylo rovné a nebyly zde žádné přírodní překážky či vyvýšeniny a osada byla chráněna jen hradbou zbudovanou ze silných dřevěných kůlů. Obdělávaná pole v okolí osady však chráněna nebyla, protože se tato keltská vesnice v oněch dávných dobách ještě nemusela obávat nájezdů římských legií z jihu, ani germánských kmenů ze západu či slovanských nájezdníků z východu. Oštěpy a šípy keltských bojovníků byly dostatečnou obranou proti loupeživým jezdcům a divokým zvířatům. Tak tomu bylo i v době o které hovoří tato dávná legenda. 

 Herylyx se tiše a opatrně se svým oštěpem prodíral houštinou nedaleko od spící osady a obdělávaných polí, kdy náhle proříznul posvátné ticho hustého lesa přerušované jen houkáním sov a šuměním větru dlouhý a výstražný křik některého z ptačích obyvatel lesa. Opatrně se zastavil a naslouchal. Pak jeho citlivé uši zachytily temný zvuk dusajících nohou a záhy i pištění a chrochtání divokých prasat. Herylyx si přichystal k hodu oštěp a opatrně vyrazil obloukem proti větru za zvukem blížících se prasat. Netrvalo dlouho a spatřil na mýtině osvětlené jen paprsky měsíce ohromného divočáka a vzápětí se mu na okamžik zastavil dech a snad i srdce. Za prasetem, jehož rozměry byly ještě více zvýrazňovány slabým svitem měsíce, se náhle objevily desítky divokých prasat všech velikostí a stáří a všechna tato zvířata směřovala zcela nepochybně do obdělaná pole a k polisádám chránících osadu. Jeden divočák, ani dva či malé stádo nemohli vážně ohrozit bezpečí jeho kmene, vždyť hlídka na stráži v osadě vždy mohla rychle zasáhnout a zburcovat ostatní bojovníky k obraně či protiútoku, ale takového množství divokých prasat by vesnici i pole srovnalo se zemí během krátké chvíle. Kly dospělých prasat se leskly v záři měsíce a jasné odlesky v jejich očích i očích prasnic dávaly tušit jejich odhodlání ničit vše živé co se jen mihne v jejich zorném poli a co by mohlo ohrozit život malých pruhovatých podsvinčat. A pole v okolí osady slibovala snadnou a chutnou potravu. Herylyx již neměl čas se vrátit a varovat své soukmenovce protože věděl, že než by doběhl lesem do osady, prasata by na něj zaútočila a rozdupala by jeho tělo silnými štětinatými nohami a rozpárala by mu břicho silnými a ostrými kly. Jedinou nadějí v této temné a teplé noční chvíli pak byl útok proti ohromnému vůdci stáda prasat. Lovec věděl velmi dobře, že pokud zemře vůdčí jedinec, stádo ztratí svou jistotu a rozuteče se do všech stran. Pak bude mít Herylyx možnost doběhnout do osady a přivolat na pomoc i jiné lovce. Neváhal tedy, oštěp pevněji uchopil ve svých svalnatých rukou a s ohlušujícím křikem vyrazil proti stojícímu a zlověstně chrochtajícímu kančímu samci. Ten se na okamžik zastavil, zvedl hlavu a malými, krví zalitými očky změřil svého rychle se přibližujícího bojovníka. Vzápětí však sklonil svou ohromnou hlavu se strašnými kly a s hlubokými hrdelními zvuky vyrazil v ústrety běžícímu Herylyxovi. Ostatní desítky divočáků jakoby se zájmem sledovali blížící se boj a pokud by mohli uvažovat jako lidé, ani by nezapochybovali o vítězi. Jejich vůdce byl jasným favoritem, který nikdy neprohrál žádný boj ani zápas na život a na smrt. Oba soupeři se k sobě blížili velkou rychlostí a již se zdálo, že kly strašlivého prasete rozpárají tělo statečného lovce, když ten najednou uskočil ze směru své cesty, zastavil se a napřáhl svůj oštěp k ráně. Rozběhnutý divočák však nestačil zatočit za svým soupeřem tak rychle jako on a na rosou kluzké trávě poněkud uklouzl, ale vzápětí se narovnal a chystal se zasadit lovci ohromnou ránu svými kly. V tom okamžiku však Herylyx vypustil vší silou svůj oštěp a zarazil jej do pootevřené tlamy zvířete až oštěp pronikl srdcem a druhou stranou útočícího prasete z těla ven. Pak se odrazil a uskočil valící se mase útočníka. Prase po ráně oštěpem zavrávoralo, kleslo na přední nohy a chrčivě vydalo hrozivý skřek, jakoby chtělo zaútočit znovu, ale veškerá jeho síla jej náhle opustila a divočák padl mrtev k zemi. Ostatní tlupa divokých prasat náhle jako jedno zvíře zaječela a prasata se rozutekla zoufale kvičíc do všech stran. Herylyx se v nastalém zmatku obrátil a utíkal do vesnice.

 Když jej lovci o několik chvil později zpět na místo boje následovali, na místě našli jen zabitého samce a rozrytou a udusanou zem. Po ostatních desítkách a možná i stovkách prasat nebylo již ani památky.

  Herylyx si tímto bojem vysloužil úctu a obdiv všech osadníků a rada starších na doporučení váženého druida Iskollateurodomea rozhodla, že na místě osady všichni vybudují vysoký umělý násep z hlíny, kamení a dřeva a na tomto umělém kopci pak postaví opevněné sídlo Mydlovar. A jak bylo řečeno, tak se i stalo. A v době, kdy Keltové z Hercinského lesa odešli na sever a na britské ostrovy, nebo se smísili se slovanskými kmeny z východu, kteří sem přišli po pádu Říše Římské, postavili lidé na tomto návrší kamenný knížecí hrad zvaný Kostomlaty, nebo též Mydlovar. Dnes se každý, kdo by se chtěl o pravdivosti této legendy přesvědčit, může sám vydat do mydlovarských lesů a vstoupit na zbytky hradeb kdysi tak hrdého a slavného knížecího sídla na kterém pobývala v dobách své slávy i kněžna Libuše. Noční návštěva zříceniny hradu může být spojena i s lovem divokých prasat, které zde dodnes žijí. Pouze lidská opatrnost však velí, že do těchto končin je třeba v noci chodit toliko ozbrojen oštěpem nebo silným lukem protože útok divočáka může být nebezpečný i lidem, kteří o hrdinném lovci Herylyxovi slyšeli jen dávnou legendu, jež přetrvala v ústním podání tisíce let.